PARTICIPACE – ZÁKLADNÍ NÁSTROJ ZAPOJENÍ LIDÍ ŽIJÍCÍCH V CHUDOBĚ DO BOJE SE SOCIÁLNÍM VYLOUČENÍM

Evropská síť proti chudobě (EAPN) dlouhodobě prosazuje myšlenku, že tvorba sociálních politik a následně jejich monitoring i vyhodnocení by měla být procesem postaveným na průběžném dialogu se všemi zúčastněnými stranami, včetně osob, které jsou cílovými skupinami politiky sociálního začleňování, tedy lidí se zážitkem chudoby, sociálního vyloučení i lidí nebydlících. Podíl na rozhodovacích procesech považuje za znak participativní demokracie.

Základním principem je snaha o posun pozice lidí žijících v chudobě ve struktuře rozhodování od pouhé výměny informací a konzultací ke skutečné participaci a následnému spolurozhodování o politikách a opatřeních, které se jich bezprostředně týkají. 

Vzhledem ke společenskému postavení osob žijících v chudobě, ve stavu sociálního vyloučení, není nutné složitě zdůvodňovat, že tito lidé mají velmi omezenou šanci podílet na takovém dialogu a jejich důstojné zapojení zůstává stále výzvou.

Podpora participace na nejnižších úrovních (zapojení do života místní komunity, nebo lokálních organizací prosazujících jejich zájmy, participace přímo na procesech rozhodování dané obce, či kraje atd.) je dle zkušeností členských organizací vhodným způsobem pro otevření pomyslných dveří do systému na vyšších úrovních – národních i evropských.

Konkrétní snahy o uvedení principů participace do praxe ukázaly i slabá místa dosavadní praxe. Je potřeba počítat s tím, že jakkoliv se jeví participace jako věc jednoduchá, vyžaduje čas, více však ještě trpělivost, a spolupráci těch, kteří mohou reálnou participaci zajistit – od poskytovatelů sociálních služeb (či obecně subjektů pracujících přímo s lidmi žijícími chudobě) po politiky a úředníky, kteří konkrétní opatření prosazují a uvádějí do praxe.

 Stále velkou výzvou zůstává naplnění závazku, který mají všichni, kdo se podílejí na tvorbě zákonů vůči lidem, kteří se navzdory existujícím bariérám aktivně zapojili a očekávají skutečný dopad a z jejich pohledu pozitivní změnu jejich životní situace. 

Pohled na problematiku sociálního vyloučení a chudoby a návrhy jejich řešení z úst těch,  kteří se ocitli v obtížné životní situaci, přináší jedinečnou a hodnotnou možnost zpětné vazby na funkčnost stávajících politických opatření.

Možností, jak tento pohled získat, je i ve stávajícím systému dostatek, jen jejich využívání ze strany tvůrců a realizátorů politik není vždy dostatečné a často se omezuje jen na formální gesta. 

 Chudoba a sociální vyloučení s sebou nesou silný pocit stigmatizace, subjektivní pocit negativního onálepkování, které ústí až k diskriminačnímu chování ze strany společnosti a upevnění pocitu „druhořadého“ občana i člověka. Lidé sociálně vyloučení zažívají dle svých slov především pocity bezbrannosti a bezmoci při vyjednávání podmínek v rámci sociálního systému. Konkrétní projevy takového přístupu se vyskytují nejčastěji na úrovni jednání s institucemi a úřady veřejné správy, popř. se zaměstnavateli nebo majiteli bytů.

Jedním z příkladů může být stále velmi málo využívaný potenciál platforem pro komunitní plánování, které by hlas těmto skupinám osob již z podstaty metody komunitního plánování měly poskytnout. V praxi se bohužel právě lidé sociálně vyloučení nebo chudí možnosti spolurozhodování vyhýbají. Často zmiňovaným důvodem absence těchto cílových skupin jsou příliš formální prostředí, špatné zkušenosti s úřady, na kterých setkávání probíhá, nedůvěra ve změnu, či složitý jazyk na jednáních užívaný. 

Všechny tyto bariéry participace je třeba vzít při plánování zapojení lidí se zkušeností s chudobou a sociálním vyloučením do úvahy, neboť jsou velmi přirozené, a rozhodně ne nepřekonatelné.